Hráči Powerchair Hockey a členové naší federace Richard Pucholt a Václav Uher se v srpnu vydali na svých elektrických vozících na 250 km dlouhou túru podél řeky Vltavy. Cesta z Kvildy až do Prahy jim trvala pět dní. Podle jejich slov bylo smyslem jejich cesty říci všem ležákům, že „električák dělá z ležáka jezdce. Električák není na doma, ale na ven. Nemá rád ježdění okolo baráku, když tě může provést kolem Světa. Električákem život nekončí, ale začíná!“

Jak si výlet užil Richard Pucholt? A co pro něj znamená elektrický vozík a Powerchair Hockey? Přečtěte si krátký rozhovor a podívejte se na jadrné video z cesty.

1. Jak vznikl nápad vydat se na tak dlouhou cestu na elektrickém vozíku?

Byl to nápad mého kapitána Vaška. Víte, silových akcí pro vozíčkáře je tu spousta: sledge hockey, floorball, handbike, a celá řada dalších. Všichni „vozmeni a vozmenky“ ale nejsou stejní. Ne každý vozíčkář má tolik sil a pohybových možností, aby se mohl pustit do takto pohybově náročných aktivit. A proto je tu elektrický vozík. Kdyby mi to nabídl někdo jíný než můj kapitán, nevím, zda bych jel, protože z jízdy na elektrickém vozíku jsem měl dlouhodobě veliký respekt.

2. Jaká byla Tvá předchozí zkušenost s elektrickým vozíkem? Nebál ses cesty? Pokud vím, nikdo před vámi tak dlouhou cestu na električáku v kuse nepodnikl.

Električák jsem používal minimálně. Vlastně jen na Powerchair Hockey a když jsem jel podívat se na fotbal na Bohemku do Vršovic. Při naší cestě jsem se bál téměř nepřetržitě. Strach jsem ale zvládl. Svým způsobem mi pomohl více se soustředit a cestu dokončit.

3. Kde jste po cestě spali? A kdo s vámi jel?

Nocleh, to byl většinou pokus omyl. Měli jsme s sebou sice velký stan, ale ten jsme použili pouze první noc. V dalších dnech jsme využívali k noclehu chatky v kempech. Jelo s námi množství dobrých lidí, za jejich pomoc a parťáctví jim s Vaškem moc děkujeme.

4. Jaká byla nejtěžší chvíle cesty? Jaká nejveselejší a jaká nejšťastnější?

Ani v jednom případně nemohu vybrat pouze jednu. Nejtežší: První noc, nešel mi totiž zapnout spacák. Těžké chvilky jsem si prožil také na první hlavní silnici. Nebo když jsme projížděli bouří. Pláštěnka se mi vlivem větru zvedla přes hlavu a já neviděl nic a promokl doslova na kost. Nejlepší moment cesty byl její závěr. Pivo v hospodě na Smícháči po příjezdu do Prahy. Mamka byla z našeho úspěchu velmi dojatá. Když jsem přijel domů, Lukáš Krpálek zrovna vyhrál zlato na OH v Riu a přijímal medialy. Nebudu lhát, vyhrkly mi slzy – ta symbolika byla magická

5. Co bys řekl lidem s výrazným pohybovým omezením, kteří se bojí nebo mají jakékoli jiné zábrany aktivně používat ke svému životu elektrický vozík?

Chápu vás, ale nebojte se. To, co vás brzdí, je právě váš strach. Ten musíte jen překonat. Pak je to zábava a spoustu zážitků…

6. Na elektrickém vozíku hraješ také florbal – Powerchair Hockey. Co pro Tebe tento sport znamená?

Powerchair Hockey mi přináší emoce, kolektiv, přátele a nezapomenutelné chvíle na hřišti i mimo něj. PWH pro mě znamená možnost hrát kolektivní sport, o čemž jsem vždy snil.

7. Jaký bude Tvůj další „meisterstick“ na elektrickém vozíku?

Chtěl bych sjet alespoň kousek Štikovské autokrosové dráhy v kompletním oděvu a helmě.

Znáte někoho, kdo se obává používat elektrický vozík tak říkajíc naplno? Seznamte ho s příběhem Ríši, vpusťte do Powerchair Hockey a jeho strach pomine.

Powerchair Hockey – žít a sportovat

Jadrné video z cesty naleznete zde>>