Mohla bys nám o sobě říct pár vět, kdo jsi, jaký máš handicap?
Jmenuji se Bára Sedláčková, je mi 18let, jsem z Českých Budějovic a právě teď studuji Waldorfské lyceum. Pod pojmem Waldorfské lyceum si můžete představit gymnázium, protože když někde řeknu, že studuji Waldorfské lyceum, tak většina lidí to nazve jako zvláštní školou. Mám tři sourozence, všichni jsou naštěstí zdraví. Já mám nemoc zvanou CIDP, zjednodušeně mám neuropatii, která se nějakým způsobem u mně léčí až poslední čtyři roky. Každopádně mi to chuť k životu nevzalo, a snažím se žít, co nejvíc naplno.
Hraješ teprve krátce, takže co nebo kdo tě k Powerchair Hockey přivedl?
To byla taková shoda náhod. Já jsem si hrozně přála nový vozík od firmy Ultina, a když jsem to řekla našim, tak mi řekli, jestli jsem se nezbláznila, že jsou to vozíky jen pro aktivní vozíčkáře. No, za pár týdnů zvoní telefon a volají z Ultiny, jestli mám zájem o vozík. Nakonec jsme se sešli se Zbyňkem Sýkorou a s Ivanem Nestávalem. Bylo to hrozně fajn odpoledne a Zbyňďa se mně najednou ptá, jestli bych nechtěla hrát florbal. Ze začátku jsem si říkala, jestli si nedělá srandu, ale samozřejmě jsem na to kývla, to bych nebyla já, kdybych to aspoň nezkusila. Přišla jsem na trénink a hned mně to mega chytlo, a doufám, že se budu stále zlepšovat.
Powerchair Hockey kemp (2020)
Jaké máš další zájmy kromě florbalu, věnuješ se i jinému sportu?
Mám hromadu dalších zájmů, ale moji rodiče už začínají trochu nadávat. Bohužel to leze do času i jim, ale jsem hrozně ráda za to, že mně ve všem podporují. Moje další zájmy jsou malování, cvičení, plavání, lyžování, výlety, nejvíce po horách. Miluji cestování a chci začít psát články, třeba do blogu. Jako mám toho celkem dost, jen bych potřebovala k sobě parťáka, co by tohle dával. Vím, že pro naše už to musí být na hlavu a hlavně mají i svůj život. Občas mám pocit, že jsem trochu hyperaktivní.
Powerchair Hockey kemp (2020)
Jaký dopad na tebe má to, že se věnuješ Powerchair Hockey? Vidíš v tom přesah i do svého běžného života?
Můžu v klidu říct, že mi to dalo novou chuť do života. Nikdy bych neřekla, že mně bude něco tak bavit. Je to pro mně adrenalin, který můžu zažít každý týden na tréninku. Do běžného života to určitě zasahuje mým rodičům, ale i mě. Každopádně mně, když něco baví, tak si za tím opravdu jdu – nebo možná jedu? Jsem fakt šťastná, že můžu jezdit na tréninky, hlavně do Prahy, protože si myslím, že tam se vždycky něco nového přiučím. Měli jste vidět jakou radost jsem měla, když teď po pauze přišel nový rozpis zápasů a tréninků.
Máš na svém vozíku specialitu…. Pultík. Můžeš nám k tomu povědět víc?
No jo, pultík. Abych pravdu řekla, tak já ho nesnáším a snažím se ho už několik let zbavit, ale postupem času zjišťuji, že v pár věcech je docela výhodný. Nejen že mně docela chrání před nárazy, ale úplně nejlepší je jako držák na pivo nebo i na jídlo. Jinak ten stoleček tam mám od začátku, co vlastním elektrický vozík, protože nikdo nevěděl, jak se bude moje nemoc vyvíjet. A hlavně v tu dobu bych neudržela jenom jednu ruku na ovladači.
Co bys vzkázala případným potencionálním hráčům, kteří zatím váhají začít s tímto sportem?
Doporučuji to aspoň zkusit, protože v nejhorším vás to nebude jenom bavit. Dobří hráči jsou potřeba a my třeba v Budějovicích stále hledáme hráče. A že nemáte uzpůsobený nebo rychlý vozík? To vůbec nevadí, protože pro začátek stačí, aby člověk měl odvahu vůbec začít. Pokud o tom přemýšlíte, tak to opravdu zkuste. Já sama jsem před prvním tréninkem byla na vážkách, ale jsem hrozně moc ráda, že jsem se na to nevykašlala.
Co jsi dělala v době nouzového stavu, jaký měl na tebe dopad?
Nouzový stav byl pro mně opravdu náročný, ale uvědomila jsem si i spoustu věcí, které jsem před tím úplně neřešila. Bylo těžké žít 24/7 s rodinou, ale nakonec to bylo docela v pohodě. Myslela jsem si, že se aspoň budu věnovat malování, protože mám spoustu práce, ale úplně jsem tomu malování nedala, kvůli učení. Začala jsem hodně cvičit a také jsem zjistila, kdo jsou moji opravdový přátelé a kdo je pro mně jen známý.
Já jsem vlastně ráda, že se tohle dělo, i když mně rozčilují lidi, kteří říkají, že studenti za tu dobu nic nedělali. Já seděla každý den několik hodin u učení. Tak nevím.
Powerchair Hockey kemp (2020)
