Mohla bys nám o sobě říct pár vět, kdo jsi, jaký máš handicap?
Jmenuji se Lucie Kazdová, je mi 29 let a momentálně žiji v Trutnově. Trpím dětskou mozkovou obrnou. Florbal na elektrických vozících hraji asi 3 roky.
Jaké byly tvé začátky se sportem?
O florbalu jsem se poprvé dozvěděla už na střední škole v Janských Lázních, ale nějak mě neoslovil. Znovu mě k němu o pár let později přivedl můj manžel, který tam dělal asistenta, a já jezdila s ním. Nejprve jsme jen koukala, a ta hra mi přišla hrozně rychlá, později jsem se zapojila do hry.
Každé začátky jsou podle mě těžké, takže i ty sportovní. Bylo těžké zvyknout si na rychlost sportovního vozíku (přece jen jede o trochu rychleji, než můj civilní vozík) a do toho ještě dokázat zklidnit míček. Zdálo se to být nereálné, ale s pomocí skvělé party lidí kolem mě se mi to podařilo zvládnout v celku obstojně.
Pamatuješ si na nějaký vtipný moment na svém začátku s florbalem?
Vzpomínám si na jeden z mých prvních tréninků. Zkoušela jsem to s hokejkou. Bylo to strašný. Míček mi neustále utíkal a hokejka opravdu neposlouchala. A řídit vozík levou rukou, když jste pravák, opravdu není úplně ono. Nehledě na to jsem byla tak splavená, jako když mě hodí do vody. Větší tělocvik jsem nezažila… 🙂 Ale fakt jsem se sama sobě nasmála. Já a hokejka – to nejde dohromady. A tak je ze mě brankařka a jsem za to ráda.
Jaké máš další zájmy krom florbalu, věnuješ se i jinému sportu?
Moje další zájmy jsou hlavně zvířata. Mám doma psa, takže se mu hodně věnuji. Dále procházky v přírodě. Ráda si přečtu nějakou dobrou knížku. A co se týče dalšího sportu, občas rekreačně hraju bocciu, ale moc mi k srdci nepřirostla, je to na mě málo akční sport.
Jaký dopad na tebe má to, že se věnuješ florbalu? Vidíš v tom přesah i do tvého běžného života?
Určitě florbal přesahuje i do mého běžného života, ať už co se týče častějšího cestovaní nebo nových lidí a přátel, které jsem díky němu poznala.
Jaké byly pro tebe nejdůležitější věci pro tvůj rozvoj s florbalem?
Tak byli to asi lidé kolem mě, kteří mi poradili, co dělat jinak a lépe, možnost hrát na rychlejším vozíku a i tím se zlepšovat a v neposlední řadě zkušenost s mezinárodními turnaji.
Jaký moment byl pro tebe nejemotivnější v tvé dosavadní kariéře florbalu?
Těch emotivních momentů bylo asi víc, ale kdybych si měla vybrat, byl to asi poslední zápas našeho týmu, který jsme vyhráli na mezinárodním turnaji v Mnichově.
Co bys vzkázala případným potencionálním hráčům, kteří zatím váhají začít s tímto sportem?
Nebojte se a určitě to zkuste. Tahle hra je skvělá a je bomba, že mohou tenhle sport dělat i těžce postižení.
Co teď děláš v době nouzového stavu, jaký má na tebe dopad?
No rozhodla jsem, že ze se sebou něco udělám, takže jsem oprášila činky a posiluji. Jinak nouzový stav mi úplně nevyhovuje asi jako každému. Těším se, až se vrátím zpět na hřiště.
